Písky přítomné. Západní Sahara
Zjistil jsem, že cestování na kole s cizím člověkem opravdu není jednoduché. Christopher, se kterým jsme plánovali společnou cestu přes Saharu a Mauritánii až do Senegalu, se představoval, jako kluk z Rumunska. Nakonec jsem podle jeho pasu zjistil, že je z Ameriky, ale nikterak se o tom v Maroku nechlubí. Každopádně já jsem za tři dny cestování s ním, utratil asi stejně, jako za celou dobu, co jsem do Afriky přijel. Navíc jsem s ním ujel asi o polovinu menší vzdálenost, než bych ujel sám. K tomu mě vadilo jeho chování vůči zdejším lidem. Když hodil kamenem po malém klukovi, který pouze běžel vedle nás a nejevil známky agrese (ano, i to se zde někdy stane), řekl jsem si, že tohle musím vyřešit.
Bohužel, Američan ztratil pumpičku od svého benzinového vařiče, a tak se zdálo, že na mně bude závislý po zbytek celé dlouhé saharské pouště. Naštěstí jsme potkali dalšího cykloturistu! 47letý Baltazar z Polska, s vybavením, že by přežil i ve vesmíru, mě zachránil. U kafe mi řekl, ať jedu sám, že s ním pojede do Dakhly pomaleji, kam přijde poštou pumpička nová. A tak jsem oběma v turistickém městečku Sidi Ifni řekl „Goodbye“ a vyrazil jsem napřed do posledních kopců před pouští.
Ten den mě v kopcích zastihl déšť. Dobrota Marokánců však opět nezklamala. Přijal jsem pozvání na nocleh a večeři od Azzida a byl jsem rád, že tuto deštivou noc mohu být pod střechou. Ráno jsem sjel z kopců do města Guelmim, jemuž se přezdívá „brána Sahary“. Dal jsem si čaj s Mohammedem a vydal se na jih. Zmizeli stromy. Vítr tady fouká do zad a za hodinu lze ujet přes 30 km/h. Horší je, když se obrátí. To jste rádi za 10 km/h. Množí se také policejní hlídky s pravidelnými kontrolami. Vzali si na mě i telefonní číslo, aby si ověřili, zda jsem do toho hotelu v nadcházejícím městě stihl dojet před setměním. Ve stanu u pobřeží bzučící telefon ignoruji.
With all that fear, it’s much easier to stay at home in our comfort
zones than to break out and travel.
Jednoho dne na mě volají tři kluci z pouště, krčící se u malého ohýnku pod jediným keřem široko daleko. Hoši přijeli svým starým mercedesem, asi z Třešňák vzdáleného města Tan-Tan, udělat si piknik. Byl jsem pozván na berberskou hostinu v podobě kuřecího tajine s čajem. Dále pokračuji bez helmy, protože Ali mi věnoval turban. Proti větru, písku a potu se stal nepostradatelnou pomůckou. Občas mě vyděsí psi, kteří se stali mými nepřáteli. Již mě párkrát prohnali. Myslel jsem si, že už se jejich zuby zahryznou do mých lýtek, ale naštěstí můj Apache má velká kola a zatím jsem jim pokaždé dokázal ujet.
Learn more in related article: Staying with a local family on Bali
Čím více na jih, tím přibývá písku a velbloudů, avšak saharské teplo, které jsem očekával ještě nepřichází. Přes den je většinou 20∞C a slunce pod mrakem. Dokonce jsem zažil i déšť, ale to jsem byl znovu ubytovaný v domě na pobřeží, kam jsem přitlačil kolo s prvním defektem na africkém kontinentu.
Dorazil jsem na Západní Saharu a ve městě Layounne jsem si vzal den volno a ubytoval se v hotelu Marhaba za 100,- na noc. Je to jeden z těch hotelů, kde starý vrátný vypadá, jako sériový vrah a Váš pokoj je kobka s rozvrzanou postelí. Když koutkem oka zaznamenáte pohyb v rohu místnosti, je většinou lepší dělat, že jste si ničeho nevšimli. Přesně takhle si představuji místo, kde Bukowski psal svůj Šunkový nářez.
