Dominantou národního parku Sutjeska je bezpochyby prales Perućica. Nachází se v nadmořské výšce 700-2100 m n. m. a jelikož nikdy nebyl dotčen působením člověka, jde o jeden z mála skutečných a zároveň také největších pralesů na starém kontinentě. Tohle je ta pravá divočina, kterou jsme hledali. Vždyť jen jádro pralesa má asi 1400 ha a kolem jsou další stovky hektarů nedotčených lesu, které si v divokosti s Perućicou v ničem nezadají.

S naším průvodcem Milošem jsme se vydali do jádra pralesa na průzkum. Připadali jsme si jako Tolkienovi hobiti ve fangornském hvozdu. Vždyť zdejší enti jsou stromy víc než 300 let staré. Stát pod 60 metrů vysokým smrkem nebo sedět na vyvrácené jedli, která se divoce vysemenila v 18. století, probouzí v člověku respekt k přírodě. Miloš nám ukazuje důkazy o přítomnosti smeček vlků v podobě stop ve sněhu a malý smrček, o který si medvědice nedávno brousila své drápy. Vystupujeme společně do Dragoš sedla, kde si Miloš sedá na vyhlídku a významně prohlásí: „Tady to mám nejradši.“ A my se mu nedivíme. Z tohoto místa je vidět na celý prales nad kterým se tyčí Bosanski Maglić, se svou výškou 2386 m n. m., nejvyšší hora Bosny a Hercegoviny. V dálce se ozývá téměř 100 metrů vysoký vodopád Skakavac a vítr neúnavně šumí v korunách zdejších mohykánů. 

Po pár týdnech v Sutjesce víme dobře, že se sem musíme vypravit znovu. Nejlépe až sleze sníh a prales bude po deštích vypařovat oblaky páry do nebe a pašeráci cigaret z Černé Hory budou znovu vyšlapávat své staré stezky pralesem, aby kuřivo prodali na černém trhu. Nyní nám nezbývá než se rozloučit s krásnou divočinou, sbalit pomalovaná plátna Adamových plenérů vonících po terpentýnu, zálohovat disky s fotkami a vrátit se domů.