V Luandě, v hlavním městě Angoly, mě ubytovala Anička, která si v Angole plní sen. Vždycky chtěla učit v některé z afrických zemí. Rád vidím, když si lidé své sny plní, a ještě tím pomáhají ostatním. Tři dny jsem bydlel ve škole Dom Bosco a čekal na zhotovení mého posledního víza na této cestě. Ambasáda Namíbie oplývá pohodovou atmosférou. Slečna za přepážkou mluví vytříbenou angličtinou, a dokonce se i usmívá! To jsem na ambasádě snad ještě nezažil. Šedesát dolarů však mně úsměv na tváři nevykouzlí.
Nejdříve jsem chtěl hanit Luandu za její nepořádek, protože cesta od školy k ambasádě je opravdu otřesná a místy se v odpadcích přímo brodíte. Ale když jsem Luandu projížděl s vízem v pasu směrem dál na jih, centrum města vypadá velice pěkně. Cesta od hlavního města Angoly na jih do města Benguela, už není tak kvalitní, jako na severu země. Časté jsou kamenité objížďky a prašné cesty. Ovšem s krásnými výhledy na oceán.
Začínají mi stavět auta se zvědavými řidiči, kteří vyzvídají kam mám namířeno a odkud jedu. Denně takto přede mnou zastaví klidně i pět aut. Občas nabídnou vodu či něco k snědku, takže mi takováto zdržení opravdu nevadí. Jedním z těch, kdo zastavil, byl i Claudio. Chlapík žijící v Luandě s láskou pro silniční cyklistiku. Asi dva dny od seznámení mi v zadním kole praskly 4 dráty. Když se to Claudio dozvěděl, domluvil mi opravu Apache v cykloservisu ve městě Benguela. Servis vlastní jeho kamarád Igor Silva, který je jen tak mimochodem nejlepší angolský závodník na silničních kolech.
Do města jsem dostopoval s kolem na korbě a za opravu kola jsem platil pouze historkami z cest
Do města jsem dostopoval s kolem na korbě a za opravu kola jsem platil pouze historkami z cest. Ještě téhož odpoledne jsem vyrazil z Benguely od Atlantiku do středozemí směrem k městu Lubango. Má cesta bude stoupat až na angolskou náhorní plošinu a dostanu se zhruba do výšky Sněžky. Hned za městem se přede mnou začaly objevovat kopečky. Zastavil jsem ve stínu budovy na svačinu, když v tu chvíli vyběhla z kanceláře mladá běloška s brýlemi a vychrlila na mě: „Ahoj, byla bych moc ráda, kdybys přijal pozvání na večeři a na přespání k nám domů do města Lobito. S manželem plánujeme dneska večer barbecue a budeme rádi za společnost. Klidně jeď teď dál. Já končím v práci ve čtyři, zajedu pro tebe a zítra ráno tě vysadím znovu na stejném místě, přijímáš?“
U Jihoafričanů Mischan a Emila jsem strávil parádní grilovačku se spoustou jídla a piva na střeše jejich domu s výhledem na oceán. Druhý den mě opravdu Mischan vysadila na stejném místě, kam jsem došlapal a já tak mohl pokračovat dál do hor. Tato část Angoly se mi líbí asi nejvíc. Baobaby, kopce, kaktusy a místní lidé žijící s málem. Není tady ani takové vedro, které panuje při pobřeží a v noci po dlouhé době využiji i spacák, když teploty klesají i pod deset stupňů Celsia. Celkem často se mi stává, že děti u cesty prchají přede mnou pryč. Nechápu proč, ty vousy nemám ještě tak dlouhé. Starší lidi zase slyším šeptat jméno: „Jesus.“
Dorazil jsem do horského města Lubango, odkud je to ještě 22 Třešňáků na jih do Namíbie. Snad tam potkám toho slona!
Loretta Shelton
Te natum nihil propriae pro. Et mei modus sanctus mnesarchum. Affert nominavi atomorum mea ut, has agam iisque impedit ut, omittam.
Myra Hunt
Lorem ipsum dolor sit amet, usu ut perfecto postulant deterruisset, libris causae volutpat at est, ius id modus laoreet urbanitas. Mel ei delenit dolores.
Jimmy Roy
Ad causae vocibus nam, sit doming senserit pericula ut. Eum sanctus labores te.