Podruhé v Kongu
Prales vydává zvuky, na které je krátká i nejnadanější skvadra italských virtuózů v zaplněném římském koncertním sále. Pestrobarevné ploštice a nenápadní tesaříci, splývající s kůrou místních dřevin, se starají o to, aby neskončili jako potrava pro nenasytné žaludky ještěrek či opeřených lovců z korun stromů, jejichž zpěv je předzvěstí maléru pro veškerou hmyzí populaci na blízku. Kočkodani přeskakují z větve na větev, ve výšce patnácti metrů nad hlavami smrtelníků, prodírajících se na první pohled neprostupnou džunglí, a přemýšlejí o záměrech těchto bezocasých a divně zapáchajících, k (ne)dokonalosti vyvinutých primátů pro přežití ve zdejších podmínkách.
Jejich neohrabané pohyby mezi hustým podrostem poněkud vysvobozuje koryto potoku, které lze v neprostupné džungli využít jako stezku. Čistá voda chladí nohy zpocených bělochů a pomalu, metr po metru, je vede až k bažině, přes kterou je potřeba se proskákat po kořenech vyčnívajících z bahnité vody.
„Pst Tádo!“ Otáčí se na mě Venca se zábleskem v očích, když konečně dorazíme k rozpadlé pozorovatelně u rozlehlé saliny. Venca, který podruhé do Konga vyrazil se mnou. Snad zlákán příslibem dobrodružství či po jednorázovém omámení smyslů nad sklenkou vychlazeného rezavého moku uprostřed bezhvězdné noci před jedním z barů našich rodných Prachatic, kde mu svědkem rozhodnutí byl pouze srpek dorůstajícího měsíce, který se snažil odrazit paprsky až k nám skrz mlžný opar podzimního pošumaví. Možná se tehdy unáhlil a později litoval svého prohlášení, ale zřejmě to byla čest, která ho dostala až sem pod rozbořený posed s vyhlídkou prvního odměnění za své rozhodnutí.
Pokračuji nejtišeji, jak jen to v mokřadu po kořenech vlhkých stromů lze a jsem zvědav, jaká čertovina uchvátila Vencu natolik, aby se mu blýskaly oči vzrušením. Po chatrných schůdcích ztrouchnivělého žebříku stoupám na posed a rozhlížím se po životodárné, plné soli a minerálních látek, poskytující salině. Následně se mi zrychluje tep a začnou třást kolena jako na prvním rande. Na prostranství, které se před námi otevřelo, je asi dvanáct primátů. Zřejmě dvacet metrů od nás si hraje skupina třech mláďat gorily nížinné za dozoru jejich rodičů. „Jsou tak blízko,“ pomyslím si a užívám si ten pocit sledovat tak vzácná a majestátní zvířata. Blízko hrajících si mláďat je na blízku samec, takzvaný silverback, dle jeho zbarvení na zádech a bez zájmu o své ratolesti si hledí své pastvy. Načež si všímám, že naproti přes celou salinu stojí ještě jeden silverback, který jako by dohlížel a hlídal celou skupinu před případným nebezpečím.
Jsou tak blízko
Najednou se deset metrů od nás objeví jedna ze samic, která ihned po spatření mého objektivu bere do zaječích (tedy spíše do opičích).
Vracíme se zpět na jednu ze základen v národním parku Odzala-Kokoua, kde budeme měsíc pracovat na jednom z projektů neziskové organizace Save elephants, kterou založil Arthur F. Sniegon. S třineckým rodákem jsem se vloni v Kongu potkal v národní rezervaci Tchimpounga a následovně jsme spolu navštívili národní park Conkouati-Douli. Arthur se v Africe snaží zabránit pytlákům ve vyvražďování sloní populace a ostatních druhů místní fauny. Doufáme, že projekt fotopastí, kvůli kterému jsme do Konga přijeli, této protipytlácké aktivity značnou měrou podpoří.
Myra Hunt
Te natum nihil propriae pro. Et mei modus sanctus mnesarchum. Affert nominavi atomorum mea ut, has agam iisque impedit ut, omittam.
Loretta Shelton
Lorem ipsum dolor sit amet, usu ut perfecto postulant deterruisset, libris causae volutpat at est, ius id modus laoreet urbanitas. Mel ei delenit dolores.
Jimmy Roy
Ad causae vocibus nam, sit doming senserit pericula ut. Eum sanctus labores te.