Následujícího rána se k nám dostává informace o tom, že pár kilometrů na sever srazil kamion slona. U toho nesmíme chybět a společně s Arthurem F. Sniegonem z české neziskové organizace Save elephants, se jedeme na místo podívat. Po příjezdu se nám naskýtá pohled na mrtvého mladého samce slona pralesního ležícího v nepřehledné zatáčce, kde k incidentu došlo. Na místě je kromě několika ecoguardů z národního parku také mračno much a jiného otravného hmyzu, který mrtvola přilákala. Slon již má odsekané přes šedesát centimetrů dlouhé kly, které jsou zajištěné, aby se nedostaly k překupníkům. 

Na zemi leží přes tunu masa, které by bezesporu nakrmilo hladové žaludky obyvatel z nedaleké vesnice, jenže takhle jednoduché to bohužel není. Kdyby park svolil k rozebrání masa, mohlo by se z těchto ne-příliš častých incidentů stát promyšlené honby na zdejší sloní populaci. Což pochopitelně vede k výbušným debatám o tom, zda se jedná o mrhání, či se stále postupuje podle určité prevence záchrany chobotnatců. 

Nám nezbývá než se postarat o odklizení slona z cesty do lesa. Na místě, kde došlo k srážce není u krajnice prostor k odklizení mrtvoly, musí se tedy tělo odtáhnout o pár stovek metrů dál k začínajícímu lesu. Řetězem se zajistí hlava slona a přiváže za expediční Toyotu, kterou zanechal Arthurovi do prozatimního opatrovnictví cestovatel Josef Říha. Pomalu se vozidlo i s mrtvým kolosem dává do pohybu vpřed. 

Na ideálním místě slona zbavujeme řetězů a společnými silami šesti statných mužů kutálíme slona do příkopu. Celá scéna působí, jako by byla příznakem rozpínavosti člověka na planetě stále více do míst, kde životu bez něj bývávalo daleko lépe a k podobným neštěstím ani docházet nemohlo. Realitu je však potřeba vnímat a postavit se jí čelem.