Do Lubanga jsem se nechal znovu dovést autobusem a byl jsem domluven s Filipem, že u něj přespím. „Nemám teď čas, dojeď do nákupního střediska Millenium a počkej tam na mě,“ stálo v sms od Filipa. Našel jsem tedy nákupní středisko, které mimochodem je v této části Afriky poněkud bizarní a objednal jsem si hamburgera v občerstvení. Najednou se u mě zastaví mladá bílá holka a zkouší ze mě portugalsky vymámit, co jsem zač. Když to nevyšlo, zkusila angličtinu. A když to vyšlo a zjistila, že jsem ze Šumavy, tak už jsme začali klábosit česky. Svět je malý a o náhody tu není nouze. Klára pracuje v Angole pro Člověka v tísni. Vůbec v Lubangu neměla být a už vůbec ne v tomto obchodním středisku. Každopádně tak nějak všechno do sebe zapadlo, že jsem strávil příjemné dva dny ve společnosti krajanů Kláry, Dana a Ondřeje.

Na hranice s Namíbií mi to z Lubanga trvalo čtyři dny celkem vydatného šlapání. Kolo drží, cesta je ve výborné kondici a krajina je zase trochu jiná než severněji v této zemi. Oblast je spíše rovinatá a potkáváte tady spoustu krav. Skončilo období dešťů a podél cesty vidíte jezírka a podmáčená rýžová políčka. Baobaby jsou stále přítomné a někdy je u nich i rezavý tank z nešťastných dob minulých této krásné země. Angola mi bude chybět.