Po dvou dnech odpočinku v Lubangu bylo načase znovu šlápnout do pedálů Apache. Jakmile jsem tak učinil, hned mi bylo jasné, že je něco špatně. Řetěz v jízdě do kopce při každém šlápnutí prokluzoval a bylo tak nemožné pokračovat. „Aha, to nejspíš už odsloužil řetěz,“ řekl jsem si ještě s mírnou dávkou optimismu. Z domova moc náhradních dílů nevezu, ale řetěz zrovna ano. Zavezl jsem Zebru do dvora, kde se pár mechaniků vrtalo v motoru staré Toyoty. V Africe je Toyota fenomén. Vyměnil jsem řetěz a s velkou dávkou optimismu do toho znovu šlápl.
Jenže řetěz si prokluzoval vesele dál. „Tak to je v háji,“ řekl jsem si s velkou dávkou negativismu. Jeden z mechaniků, který uměl pouze portugalsky, mi dal číslo na jakéhosi Bena. Že prý mluví anglicky a v kolech se vyzná. Dovolal jsem se Benovi: „Víš já se zase tak v kolech nevyznám, jel jsem na něm jednou v Kanadě. Ale pošlu ti číslo na Jonathana, ten ti pomůže.“ Jonathan mi nemůže pomoci, protože je v Luandě, ale dal mi kontakt na Filipa.
S Filipem jsme obešli celé město. Všechny servisy, kde by mi mohli pomoci, ale neúspěšně. Kontaktuji ještě svoji spojku přes kola, Claudia z Luandy a ten mi jen potvrzuje mojí černou předtuchu. Musím se vrátit do Benguely do servisu k Igorovi Silvovi, který mi minulý týden vyplétal zadní kolo. Nakládám ještě týž den kolo do autobusu a jedu zpátky těch 400 kilometrů, ve kterých jsem prolil litry potu. Není mi úplně do zpěvu. Naštěstí v Benguele mám přátele, kteří mi zajistili ubytování u Maria. Jihoafričana, pracujícího u rybářské firmy. Nakládá mě i s kolem uprostřed noci na nádraží a jedeme do jeho domku na pláž.
Naštěstí v Benguele mám přátele
Druhý den mě SuperMario, jak jsem mého nového kamaráda překřtil, dovezl znovu k Igoru Silvovi, který už o mně věděl. Bylo potřeba vyměnit kazetu a přední převodník. Když už se v tom šestinásobný mistr Angoly v silniční cyklistice tři hodiny vrtal, vyměnil jsem rovnou i ložisko. Snad to vydrží až do cíle!
Do Lubanga jsem se nechal znovu dovést autobusem a byl jsem domluven s Filipem, že u něj přespím. „Nemám teď čas, dojeď do nákupního střediska Millenium a počkej tam na mě,“ stálo v sms od Filipa. Našel jsem tedy nákupní středisko, které mimochodem je v této části Afriky poněkud bizarní a objednal jsem si hamburgera v občerstvení. Najednou se u mě zastaví mladá bílá holka a zkouší ze mě portugalsky vymámit, co jsem zač. Když to nevyšlo, zkusila angličtinu. A když to vyšlo a zjistila, že jsem ze Šumavy, tak už jsme začali klábosit česky. Svět je malý a o náhody tu není nouze. Klára pracuje v Angole pro Člověka v tísni. Vůbec v Lubangu neměla být a už vůbec ne v tomto obchodním středisku. Každopádně tak nějak všechno do sebe zapadlo, že jsem strávil příjemné dva dny ve společnosti krajanů Kláry, Dana a Ondřeje.
Na hranice s Namíbií mi to z Lubanga trvalo čtyři dny celkem vydatného šlapání. Kolo drží, cesta je ve výborné kondici a krajina je zase trochu jiná než severněji v této zemi. Oblast je spíše rovinatá a potkáváte tady spoustu krav. Skončilo období dešťů a podél cesty vidíte jezírka a podmáčená rýžová políčka. Baobaby jsou stále přítomné a někdy je u nich i rezavý tank z nešťastných dob minulých této krásné země. Angola mi bude chybět.
Myra Hunt
Lorem ipsum dolor sit amet, usu ut perfecto postulant deterruisset, libris causae volutpat at est, ius id modus laoreet urbanitas. Mel ei delenit dolores.
Jimmy Roy
Te natum nihil propriae pro. Et mei modus sanctus mnesarchum. Affert nominavi atomorum mea ut, has agam iisque impedit ut, omittam.
Loretta Shelton
Ad causae vocibus nam, sit doming senserit pericula ut. Eum sanctus labores te.