Když jsem se rozloučil s Mattem a Larisou, znovu jsem osaměl. V Jihoafrické republice v tomto ročním období často prší a ani mně se déšť nevyhnul. 150 km před Kapským Městem jsem píchnul. Vydatně jsem si zanadával, jelikož náhradní duše měly defekty taktéž a záplaty mi došly dávno někde na severu. Co teď? Začalo pršet. Zkouším stopovat. 30 minut promočeného vousáče s kolem nikdo nebere, když v tu chvíli mě osvítilo. „Vždyť sis den před odjezdem vkládal jednu záplatu do KPZ, troubo!“ Otvírám krabičku poslední záchrany a opravdu je tam! Velice rychle opravuji píchlou duši (však už jsem jich za celou Afriku pár zalepil) a déšť ustupuje. Ačkoliv jsem byl vzteky bez sebe, jsou to právě tyto zážitky, které svou silou zapříčiní intenzivní vzpomínku.
Po několika zamračených dnech se mraky trhají a obloha je najednou bez mráčku. Z posledních sil šlapu na rozvrzaném Apachi do posledního kopce. A najedou spatřím Stolovou horu, která jako by rostla rovnou z oceánu, pyšnící se nad rozlehlým Kapským Městem. Sjíždím do města a pár stékajících slz suší vítr. Tak jsem tady!
Necelých 13000 km (650 Třešňáků), 15 projetých států na africkém kontinentu za sedm měsíců jízdy na kole. Sám. Nebylo to jednoduché, ale nikdy bych neměnil.
V rámci možností si užívám cílovou destinaci. Můj pobyt v Kapském Městě narušila organizovaná skupina zlodějů, která mi z platební karty ukradla přes 24000 Kč. Náladu mi zlepšuje Francesco z Itálie, který na jihu Afriky pracuje pro Asics. Tato firma sponzoruje rugbyový tým JAR. Shodou okolností zrovna v době mé návštěvy Kapského Města je velký zápas mezi Anglií a JAR, takže volňásky na parádní místo přímo na stadion. Je to velká oslava sportu a fanoušci rugby jsou úplně jiní, než jsme zvyklí z fotbalových klání v naší kotlině. Zkrátka gentlemanská hra.
Ozval se mi Hugo, se kterým jsem se potkal asi před pěti měsíci v Bamaku, hlavním městě Mali, když byl na své cestě z rodného Kapského Města do Španělska na jeho motorce. Jeho expedice už dávno skončila a on se z Evropy vrátil zpátky domů do Afriky. Chtěl jsem vidět tučňáky, a tak jsme vyrazili na mys Dobré naděje. S Hugem jsme vzpomínali na dny, kdy jsme čekali v Bamaku na víza do dalších států a přišlo nám až neuvěřitelné, jak je to dávno.
Letenku domů jsem měl zařízenou již týden před dosáhnutí cíle v Kapském Městě. Kolo tady nenechám, ze Zebry se stal člen rodiny. Násadu od krumpáče balím domů taktéž. 16 hodin letu přes Dubaj uteklo jako voda a já si říkám, jak je to zvláštní celou vzdálenost, kterou jsem jel na kole 7 měsíců, zvládnout letecky za necelý den. Najednou stojím na eskalátorech na metru Anděl a pozoruji, jak dívce deset metrů přede mnou průvan nadzvedává sukni. Jsem doma.
Jsem doma teprve 14 dní, ale už teď vím, že se do Afriky musím vrátit.
Po příletu Ještě stíhám konferenci Eco Race Africa, kde se po půl roce shledávám se závodníkem Tomášem Tomečkem, jehož kšiltovku Tatra jsem měl nasazenou skoro přes celou Afriku a nyní jsem ji dovezl až domů. Dávám řízek a už se vezu konečně do rodných Prachatic za rodinou. Přijde mi, jako bych nebyl doma pouhý týden.
4. 7. stojím v Letňanech a s husí kůží sleduji bandu kolem Micka Jaggera, jak hrají písně, které jsem v Africe měl možnost poslouchat pouze ve sluchátkách. Ještě v Angole jsem si myslel, že koncert Rolling Stones nemám šanci stihnout. A teď tady stojím a je to takové pomyslné zakončení celého svobodného dobrodružství, kterému jsem byl po více než půl rok v Africe vystaven.
Jsem doma teprve 14 dní, ale už teď vím, že se do Afriky musím vrátit.
Děkuji, že jste byli se mnou!
