Opouštím Kongo a vjíždím do Cabindy. Jedná se o území, které administrativně náleží Angole. Od Angoly je na jihu odděleno územím DR Konga. Portugalsky umím leda pozdravit a poděkovat, takže při konverzaci s místními přišly na řadu ruce a nohy. Při nocování se snažím hledat místo se střechou. Nacházím se totiž stále v konžské pánvi a období dešťů mě tak pořád pronásleduje. V Cabindě jsem si vyhlídl kostel za vesnicí. Kostelem rozuměj pět párů laviček před dřevěným stolkem znamenající oltář, který je však ukryt pod plechovou střechou. Ideální místo k nocování.
Cabinda se na kole dá projet za dva dny. Na hranice s DR Kongo jsem přijel až po páté hodině odpolední. Musím tedy počkat do rána, až hranice znovu otevřou. Místní šéf mi našel plácek pro stan a dal mi k večeři konzervu párků, marmelády, kompot a sušenky. Plán je projet DR Kongo co nejrychleji. Od hranic do města Muanda na břehu řeky Kongo, odkud by měla přes deltu řeky jezdit piroga do města Soyo v Angole, jsou to asi dva Třešňáky jízdy.
Na hranicích proběhlo všechno bez výrazných problémů, jen na konžské straně jsem musel půl hodiny vysvětlovat, že od kola opravdu nemám žádné papíry a že opravdu za něj platit nebudu. Cesta do Muandy se velice podobala bahnité cestě na severu Konga. Jen louže ubyly. Stejně však stačily na to, abych měl mokro v botách. Lidé, které jsem v DR Kongu potkal ve vesnicích byli velmi milí a přátelští. Často jsem se domluvil i anglicky. V přístavu v Muandě, který tvoří hranici s Angolou už však bylo všechno jinak. Každý druhý Vás vidí jako chodící zlatou cihlu a všichni chtějí peníze.
Poprvé mě v Africe prohledávali brašny na kole
Poprvé mě v Africe prohledávali brašny na kole. Když jsem prošel celou celní procedurou a měl konečně výstupní razítko v pasu, začalo smlouvání o transportu přes deltu řeky Kongo do Angoly. Obvyklá cena pro místní je 30 dolarů. Na mě zkoušeli 150 dolarů. Po dalších čtyřiceti minutách dohadů, jsem prostě vzal Apache do rukou a hodil ho do pirogy, nasadil jsem si záchrannou vestu, zakřičel na kapitána sumu 50 dolarů a odmítal jsem z loďky vystoupit. Byla to hra nervů, kdy se z lodi díváte na partu chlapíků, kteří na břehu spřádají plány, jak vás co nejvíce obrat. Po půl hodině ke mně nastoupila ještě jedna holka a kluk z Angoly a kapitán nastartoval.
Cesta přes deltu řeky bylo utrpení. Několikrát jsme se málem převrátili, jednou jsem chytil holku z Angoly těsně před vypadnutím z pirogy a sám jsem měl také párkrát namále. Na angolské pobřeží jsme však dorazili živí a zdraví. Čekala mě cesta na jih do Luandy. Angola se nedá s Demokratickou republikou Kongo vůbec srovnávat. Putují sem peníze z Číny, a právě vliv z této asijské země je tady asi největší, který jsem v Africe měl možnost sledovat. Do Luandy vede dálnice podobná těm v Německu, jen aut je na ní o 80 % méně. V hlavním městě Angoly musím zařídit poslední vízum na této cestě a následně hurá na jih, do Namibie!
