Za řekou Senegal se krajina změnila k nepoznání. Po dlouhých týdnech strávených v poušti jsem se ocitl v zemi baobabů. Ihned se ze mě stal milovník těchto stromů nezvyklých tvarů a velikostí.
Den po Novém roce je v hlavním městě Mauritánie rušno. Snad celý Nouakchott je na nohou a banky praskají ve švech. V Novém roce měla totiž proběhnout výměna starých bankovek za nové. Samozřejmě, že nic takového neproběhlo, jen drtivá většina bankomatů je mimo provoz. Z nudného města se najednou stalo mraveniště plné rozzlobených mravenců. Je na čase rychle šlápnout do pedálů Apache, než se něco semele.
Cesta k řece Senegal, která tvoří hranice se stejnojmenným státem, je od Nouakchottu vzdálená deset Třešňáků (pokud neznáš tuto jednotku míry, která se zanedlouho stane jednou ze základních jednotek soustavy SI, musíš se vrátit k prvnímu dílu mého vyprávění). To jsou dva dny jízdy na mém šlapostroji. Stalo se mi však něco, co jsem v muslimském světě ještě nezažil.
Už se stmívalo, když jsem projížděl městem Gourdina. Zastavil jsem před mešitou, kde jsem, po dohodě s místním Imámem (muslimský duchovní a učitel koránu), mohl postavit stan přímo na svaté půdě. Po večeři za mnou Imám přišel s otázkou, proč jsem se nezúčastnil modlitby spolu s ostatními. Když pochopil, že jsem pokřtěn, velice zřetelně mi doporučil opustit mešitu. To bylo první vyhnání z mešity a doufám, že už jich více nebude. Byla to pro mě velice zvláštní situace, protože mezi muslimy mám hodně přátel, a když slyšeli mou příhodu, byli stejně překvapeni, jako já.
Stojím na trajektu, jak té bárce, která unese dva kamiony, tři osobáky a jedno kolo, honosně nazývají. Kolem chodí chlapík. Říkám mu dřívkař. Přijde před člověka a sáhne pro jeden dřevěný proutek, které nosí v lavoru na hlavě. Pahejlem nože na něm udělá špičku a strčí ho osobě do úst. Já jsem však věrný svému růžovému kartáčku na zuby a mé pohledy patří řece. Tady mi až dochází, že jsem to dokázal. Přejel jsem na kole Saharu.
Hraniční přechod Rosso byla na mauritánské straně zkouška nervů a ostrých loktů. Mohu být rád, že mě stál mizerný dva dolary tomu správnému úředníkovi s kapsou plnou úplatků. Můj slovanský proslov k jeho osobě zvýšeným hlasem a precizně vybrané ty nejpikantnější z českých nadávek, který náš krásný jazyk nabízí, si však za rámeček nedá. Říká se, že v Mauritánii žije více velbloudů než lidí. Bylo by na místě, kdyby popřemýšleli o převratu. Mauritánii jsem si opravdu neoblíbil.
Za řekou je všechno jinak. Vízum do Senegalu nepotřebujete. Usměvavý úředník Vám vtiskne do pasu razítko s přáním šťastné cesty. U brány Vám zkontrolují, zda máte v mezinárodním očkovacím průkazu potvrzení o očkování proti žluté zimnici a jste vpuštěni do země.
Ta proměna je až neuvěřitelná, jak molekula H2O dokáže vdechnout krajině život. Připadám si tady jako kluci v Cestě do pravěku. Zelená barva, kam se podívám, zpěv ptáků různých barev a velikostí. Létají tady orli. Supi hodují na mršinách blízko cest. Noci trávím pod baobaby, které mě nepřestanou udivovat, do jakých tvarů dokáží vyrůst. U silnice nakupuji různé druhy melounů a manga společně s banány a mandarinkami u vysmátých černochů. Jen je tady mnoho trnů, které se starají o časté defekty v mých pneumatikách.
Zažil jsem ale také nebezpečné chvilky. A to, když Vám zamává skupinka černošek nahoře bez, peroucí své svršky u jezírek. Máte potom dvě možnosti. Pevně se držet řídítek a dívat se na cestu. Nebo zastavit a jít se s nimi pozdravit.
Jsem snad v ráji? Mám trochu strach, že je to jen sen. Že se probudím znovu v poušti uprostřed Mauritánie. Zatím budu ale ještě nějakou tu chvíli snít.
Dorazil jsem k Růžovému jezeru, nedaleko hlavního města Senegalu, Dakar. Právě tady v neděli končí závod Africa Eco Race, kterého se účastní také Tomáš Tomeček, který jako první v historii chce závod ve své Tatře absolvovat sólo. Trasa tohoto závodu je podobná, kterou jsem ujel na kole a také sám. Mezitím, co se mi bude zařizovat potřebné vízum do Mali, počkám tady na Tomáše a zkusím s ním vyměnit Tatru za Apache. Vyjde to?
