Za řekou Senegal se krajina změnila k nepoznání. Po dlouhých týdnech strávených v poušti jsem se ocitl v zemi baobabů. Ihned se ze mě stal milovník těchto stromů nezvyklých tvarů a velikostí.

V Senegalu jsem potkal Nicolase z Mallorcy. Jeho cílem je také Kapské Město. Jen má k dispozici o trochu více koní, protože jede na Hondě. Já usedám na svou Zebru a vydávám se na východ. Další záchytný bod, hlavní město Mali, Bamako.

V kempu Sleeping Camel v Bamaku jsem se shledal s kamarádem Nicolasem ze Španělska, který jede do Kapského Města na motorce. Trávíme zde společné dny plné byrokratických vyjednávání na různých ambasádách a konzulátech. Mně není po příjezdu do Bamaka nejlépe. Zřejmě se ozývá

Vízum do Ghany jsem zdárně vyzvedl na ambasádě a cesta dál na východ může pokračovat. Loučím se s Bamakem a po dvanácti dnech odpočinku v kempu znovu sedím na svém Apachi. Zhruba třicet kilometrů za městem ustává provoz a zase si užívám

V Techimanu jsem strávil odpočinkový víkend s Aikem a jeho bratrem Hímou. Aike pracuje v rakouském Innsbrucku jako inženýr a přijel do Ghany za rodinou. V Techimanu mu jeho bratr Híma, který trpí vadou řeči, dělá taxikáře a vozí ho po návštěvách. Kluci mě

Ještě jsem ani nevystoupil z autobusu a už jsem dostal sedm nabídek svezení od dotěrných taxikářů. Vytahuji Apache ze zavazadlového prostoru autobusu a rychle na něj nakládám veškerá zavazadla. Jsou čtyři hodiny ráno a já kompletuji kolo na autobusovém nádraží v Accře.

Ahoj Tede, příteli. Víš, my tě nemůžeme vzít na naší lodi, která dneska odplouvá. Na gabonské straně by tě nepustili na břeh. Imigrační v Gabonu teď dělají velké problémy. Na nákladní lodi prostě nesmíme převážet pasažéry. A schovej ty peníze, tihle

„Rozřízněte někdo tu dvoumetrovou krabici!“ Křičí podsaditý celník na librevillském letišti. „Hej, pomalu, pomalu!“ Ozývám se, schovaný za svým Apachem rozloženým v kartonovém boxu. „Copak, copak? Máš tam drogy, co mladej?!“ Podezřívá mě celník. Následně jsem skupince vykulených celníků předvedl světový

Skončil asfalt. Z gabonského města Ndendé je to padesát kilometrů na hranice s Kongem. Dnes mám narozeniny. Poprchává. „Bude to sranda,” říkám si, když opouštím silnici a vjíždím do pekla plného bahna. To jsem však ještě netušil, co mě čeká.

Na angolské straně hraničního přechodu ve městě Santa Clara jsem strávil dobrou hodinku, jelikož celníci zřejmě nemají v databázi systému zavedenou Českou republiku. U přepážky se

Není u mě tajemstvím, že jedním z hlavních důvodů, proč jsem do Afriky vyrazil, bylo potkat slona. V Kongu u ochránce slonů, Arthura Sniegona, se mi takové setkání se slonem pralesním nepoštěstilo, a tak národní park Etosha na severu Namíbie, byla

Je to takový zákon, který funguje, ať chceš nebo nechceš. Mám na mysli změnu nálady a situací, které zažíváš. Vždyť už Werich zpíval, že jsi jednou dole a potom zase nahoře. V podstatě, když jsi dole, můžeš se těšit, že

Když jsem se rozloučil s Mattem a Larisou, znovu jsem osaměl. V Jihoafrické republice v tomto ročním období často prší a ani mně se déšť nevyhnul. 150 km před Kapským Městem jsem píchnul. Vydatně jsem si zanadával, jelikož náhradní duše měly defekty

Prales vydává zvuky, na které je krátká i nejnadanější skvadra italských virtuózů v zaplněném římském koncertním sále. Pestrobarevné ploštice a nenápadní tesaříci, splývající s kůrou místních dřevin, se starají o to, aby neskončili jako potrava pro nenasytné žaludky ještěrek či opeřených lovců

„Už by to chtělo vidět toho slona,“ povídám Václavovi, kvapně mašírujícímu po betonovém hadovi zvaném transkonžská magistrála. Jedná se o cestu, která vede národním parkem Odzala-Kokoua a zároveň je to cesta, kterou překračují sloni pralesní. Právě z tohoto důvodu je potřeba