„Rozřízněte někdo tu dvoumetrovou krabici!“ Křičí podsaditý celník na librevillském letišti. „Hej, pomalu, pomalu!“ Ozývám se, schovaný za svým Apachem rozloženým v kartonovém boxu. „Copak, copak? Máš tam drogy, co mladej?!“ Podezřívá mě celník. Následně jsem skupince vykulených celníků předvedl světový
Skončil asfalt. Z gabonského města Ndendé je to padesát kilometrů na hranice s Kongem. Dnes mám narozeniny. Poprchává. „Bude to sranda,” říkám si, když opouštím silnici a vjíždím do pekla plného bahna. To jsem však ještě netušil, co mě čeká.
„Ahoj Arthure!” Vítám na letišti v Pointe-Noire českého ochránce přírody a zakladatele neziskové organizace Save elephants. S Arthurem jsem se setkal poprvé před třemi lety v Praze před mou první cyklovýpravou do Afriky. Jeden z největších důvodů mé výpravy na
Opouštím Kongo a vjíždím do Cabindy. Jedná se o území, které administrativně náleží Angole. Od Angoly je na jihu odděleno územím DR Konga. Portugalsky umím leda pozdravit a poděkovat, takže při konverzaci s místními přišly na řadu ruce a nohy. Při
Na angolské straně hraničního přechodu ve městě Santa Clara jsem strávil dobrou hodinku, jelikož celníci zřejmě nemají v databázi systému zavedenou Českou republiku. U přepážky se
Není u mě tajemstvím, že jedním z hlavních důvodů, proč jsem do Afriky vyrazil, bylo potkat slona. V Kongu u ochránce slonů, Arthura Sniegona, se mi takové setkání se slonem pralesním nepoštěstilo, a tak národní park Etosha na severu Namíbie, byla
Je to takový zákon, který funguje, ať chceš nebo nechceš. Mám na mysli změnu nálady a situací, které zažíváš. Vždyť už Werich zpíval, že jsi jednou dole a potom zase nahoře. V podstatě, když jsi dole, můžeš se těšit, že
Když jsem se rozloučil s Mattem a Larisou, znovu jsem osaměl. V Jihoafrické republice v tomto ročním období často prší a ani mně se déšť nevyhnul. 150 km před Kapským Městem jsem píchnul. Vydatně jsem si zanadával, jelikož náhradní duše měly defekty
Prales vydává zvuky, na které je krátká i nejnadanější skvadra italských virtuózů v zaplněném římském koncertním sále. Pestrobarevné ploštice a nenápadní tesaříci, splývající s kůrou místních dřevin, se starají o to, aby neskončili jako potrava pro nenasytné žaludky ještěrek či opeřených lovců
„Už by to chtělo vidět toho slona,“ povídám Václavovi, kvapně mašírujícímu po betonovém hadovi zvaném transkonžská magistrála. Jedná se o cestu, která vede národním parkem Odzala-Kokoua a zároveň je to cesta, kterou překračují sloni pralesní. Právě z tohoto důvodu je potřeba